rozhlasový dokument

Příběh osady Morgenland

Osada Morgenland v Jeseníkách bývala vyhledávaným místem pro turisty i lázeňské hosty. Stálo tam dvanáct chalup, ale hlavně oblíbená výletní hospoda. I teď tudy vede červená turistická značka z Malé Morávky do Karlovy Studánky. K zastavení ale láká už jen stín starého jasanu. Výletní hostinec zavřely dějiny.

Zmizela vlastně celá osada i s jejími obyvateli. Byli to totiž sudetští Němci. Už od dětství těmito místy procházel i autor dokumentu Pavel Šuba. Teď se vrátil zpátky, ke kořenům jasanu, aby nechal příběh Morgenlandu znovu vyrůst.

Při pěší cestě z Malé Morávky do Karlovy Studánky to místo nejde minout - vlastně úplně nutí k zastavení, a to nejen proto, že je tu rozcestník. Člověk se vydrápe do hodně prudkého kopce, odbočí doleva, jde chvíli po vrstevnici lesem, a pak se to před ním všechno rozzáří. Nejdřív bílá barva vykukující chalupy a hned za okamžik sluncem zalitá louka. Nad tím vším povzneseně pokyvuje, jako na nějakém královském trůnu, obrovská koruna 200 let starého jasanu.

Kdy, jak a proč na tom místě osada vyrostla, není jasné. Žádný záznam o lokátorovi, který se na tom místě poprvé zastavil, aby dal povel k vyklučení lesa, nejspíš neexistuje. Lze jen odhadovat, že to bylo někdy ve vrcholném středověku a důvodem byla naleziště železné rudy a zlata.

Díry v zemi jsou dodnes všude. Byly to právě štoly, kvůli kterým se těmi místy prohnala za třicetileté války švédská vojska a Morgenland poprvé srovnala se zemí. Ani to ale nezabránilo houževnatým obyvatelům osady, aby ji vystavěli znovu. A když těžba rudy skončila, z horníků se stali zemědělci, řemeslníci nebo dělníci a žili ve svém mikrosvětě dál.

Zbyla jen jediná chalupa

Mnohem jasnější je, kdy, jak a proč osada zanikla. Všichni obyvatelé Morgenlandu byli sudetští Němci, a tak i je po druhé světové válce čekal násilný odsun. A přestože jesenická města a vesnice začali ihned osidlovat Češi z vnitrozemí, o život v zastrčené osadě bez elektřiny, asfaltové silnice a dalších vymožeností neprojevil nikdo zájem.

Až na jediný dům, který od té doby slouží už jen jako rekreační chalupa, byly všechny ostatní vyrabovány, rozebrány a později srovnány se zemí.

I dnes, po tři čtvrtě století od chvíle, kdy osada zmizela, je tu stále krásný rozhled. A je snadné si tipnout, proč dali tehdejší obyvatelé tomu místu malebný název Morgenland. Stačí tu jednu noc přespat pod širákem, nebo aspoň vyrazit hodně brzy a přijít za rozbřesku. Svítání tu je opravdu pompézní. Snad proto i přes veškeré změny zůstal název nezměněný, i když počeštěný - dnes už se to tu jmenuje Ranná.

Jak ale vypadala osada tehdy, v době svého největšího rozkvětu? Jak se tady žilo? Kdo byli ti lidé, které příliš nezajímalo, kam se žene okolní svět, i když je nakonec stejně dohnal? Pátrání po odpovědích zabralo celý rok. Stejně jako dopisování s patrně posledním žijícím rodákem Morgenlandu - Adolfem Haubeltem.

Život v Morgenlandu

Adolf Haubelt se narodil v roce 1938. "Matka mě měla v pokročilém věku. Při domácím porodu nastaly komplikace, které porodní bába nedokázala sama řešit. Maminku proto museli převézt na koňském povoze na slaměné matraci do nemocnice v Bruntálu."

Otec Adolfa Haubelta byl ševcem a farmářem. Kromě oprav dělal také nové, ručně vyráběné boty. Každý týden musel za zákazníky do Malé Morávky pro nové objednávky. Chodil z Morgenlandu pěšky s velkým batohem. Kromě toho farmařil na 7,5 hektarech půdy. Matka se starala o dům a o farmu.

Dům byl zařízen tak, jak bylo tehdy zvykem - kuchyň, ložnice, dětský pokoj a vejminek pro dědečka. Součástí byla obuvnická dílna se třemi šicími stroji, dvěma lisy, bruskou a lešticími stroji. V domě bylo také zemědělské vybavení.

Adolf Haubelt také vypočítává všechna zvířata, která na farmě měli: "Čtyři krávy, čtyři kozy, dvě prasata, kuřata, husy, čtyři včelstva, několik koček a psa, který se jmenoval Waldi." A ještě navíc měli ve studni také pstruha. Sloužil jako kontrola, aby bylo jisté, že voda není kontaminována například močůvkou. Dokud pstruh žil, voda byla pitná.

Život v Morgenlandu byl jednoduchý: "Den začínal brzy - už v pět hodin ráno. Nejdřív jsme se museli postarat o stáj a zvířata. Matka uvařila ve velkém hrnci brambory pro prasata. Následovalo krmení krav, koz a dojení. K snídani jsme mívali také brambory, rozmačkané vidličkou na talíři, do kterého se nalilo horké mléko, a přidala se špetka soli. Tato, dalo by se říct bramborová polévka, se jedla lžící a k tomu se přikusoval chleba," vzpomíná Adolf Haubelt.

Válka se ho nedotkla

Válka se samotného Morgenlandu nijak zvlášť nedotkla. Adolf Haubelt si vzpomíná jen na stříbrné plíšky padající z nebe. Někde mezi Pradědem a Petrovými kameny prý totiž byla německá radarová stanice a spojenecké letouny se ji snažily rušit tím, že shazovaly hliníkové lamety. "Pamatuju si, jak jsem byl s maminkou na poli a jedna ta lameta jí přistála přímo na hlavu," vypráví morgenlandský rodák.

Od roku 1944 chodil Adolf Haubelt do školy. Nevzpomíná na to příliš rád. Škola totiž byla až ve dva kilometry vzdálené Malé Morávce: "Neměl jsem to rád a občas utíkal. Cesta do školy byla dlouhá a v zimě velmi obtížná. Když napadlo hodně sněhu, musel mi otec prošlapat cestu a podél zapíchat větvičky, abych trefil domů."

S Malou Morávkou má ale spojené i hezké vzpomínky. Prý se cestou ze školy často loudal a zastavoval se u sloupů s elektrickým vedením. Elektřina ani telefon totiž v Morgenlandu tehdy nebyly: "Proto jsem přikládal ucho na dřevěné telefonní sloupy a poslouchal bzučení, které se z nich ozývalo."

Rabovali Rusové i Češi

S koncem války se přiblížil i konec Morgenlandu. Nejdřív přišli Rusové, vtrhli do Morgenlandu a všechny chalupy vydrancovali. Ženy, které neutekly do lesa, znásilnili. Pak přišli první Češi - gardisti. A brali si to, co Rusové neodnesli. Nastal rok šikany, ponižování a čekání. To skončilo pro morgenlandské až v září 1946.

"O vysídlování jsme věděli dopředu, takže už jsme se připravovali. Byli jsme až v posledním transportu, protože jsme ještě museli sklidit a odevzdat úrodu. Rodiče si vzali ložní prádlo, nějaké nádobí a jídelní soupravu. A já? Já jsem si vzal svůj míč. Bylo to brzy ráno. Zkontrolovali a zvážili nám věci, mohli jsme mít každý maximálně 50 kilogramů, pak jsme to všechno dali na náklaďák, zamkli dům a klíč předali členovi národního výboru..."

Rodiče tehdy osmiletého Adolfa Haubelta prý Čechům nikdy neodpustili, co se stalo. Ale on sám byl tehdy malý chlapec a na to všechno prý paradoxně nevzpomíná úplně ve zlém. I když, jak říká, chybí mu ta krajina, kopce, prostě rodná zem. Na druhou stranu, díky tomu, že musel z Morgenlandu odejít, vystudoval vysněnou elektrotechniku.

"Pro mě to znamenalo, že jsem si mohl splnit sen. Jinak bych musel pracovat v zemědělství nebo vyrábět boty. Takhle jsem vystudoval obor, který jsem si přál. Otevřely se mi nové obzory," uzavírá svoje vzpomínání Adolf Haubelt.

/článek vznikl pro web Českého rozhlasu plus/