Jak vznikala kniha? Díl první: Pára

02.10.2022

Chtěl jsem to udělat co nejpoctivěji. A tak, než jsem začal Klíč k Morgenlandu psát, trávil jsem stovky hodin pátráním, chozením, studováním, rozhovory s  historiky, s pamětníky , a taky s odborníky nejrůznějších oborů. Tak třeba taková blůstka z železnice: Jezdil topič v parní lokomotivě vlevo, nebo vpravo ve směru jízdy? Ha?

Takový nepodstatný detail, řeknete si. Ano. Vymyslel jsem si, že jeden z hlavních hrdinů knížky Klíč k Morgenlandu bude pracovat na dráze jako topič. Jedním z nejtěžších úkolů bylo, abych já, nešotouš pochopil, jak vést parní lokomotivu jesenickými kopci tak, aby čtenář nic nepoznal. Chtěl jsem totiž vyprávět příběh jako sám železničář a přitom nenuceně, aby to laika neobtěžovalo. A k tomu potřebujete spoustu informací a detailů.

S Kubou Vránou, který pravidelně natáčí a píše o Zaniklých tratích, jsem se vypravil za Bohumírem Goldou. Ten vyprávěl o páře a životě s ní trpělivě, poutavě, zasvěceně... Aby mi nakonec suše oznámil, že trať z Malé Morávky do Bruntálu je tak specifická, že mnou požadované detaily mi nedokáže říct. Prý to může fundovaně popsat jedině fíra, který na páře jezdil přímo tam. Protože tahle trať má největší převýšení v republice a možná i v celé Evropě! Teda když pomineme zubačky. No. A su v řiti. Dyť před válkou jezdili na téhle trati přece Němci?! Navíc už budou všichni z té doby pod drnem, ne? 

Chvíli jsem tápal, až jsem dostal spásný nápad zavolat s prosbou o radu Gustíkovi Skládalovi, kamarádovi, který pracuje na železnici celý život. A podařilo se! Gusta mi po pár dnech poslal mobil na českého mašinfíru, který jezdil mimo jiné i tuhle štaci, navíc na parní lokomotivě! Prý ještě dlouhý roky po válce...

Jmenuje se Václav Blažek, je z  Bruntálu a tam jsme se taky sešli na pivu, u rybníka. Hned po prvních pár oťukávacích minutách jsem si byl jistý - to je přesně ten člověk, kterého potřebuju. Tři hodiny mě učil Malýho Bejčka - tedy konkrétní mašinu z téhle trati řádně promazat, roztopit, správně do toho prudkého kopce rozjet, a u toho si ještě jako bonus ohřát oběd, nebo cikorku... Sypal ze sebe historky publikovatelné, promlčené a tedy publikované, a taky pár těch nepublikovatelných. To vše trpělivě, s vysvětlivkami železničářského slangu, se zaujetím a nadšením. Lepšího mentora jsem si nemohl přát.

Ještě několik týdnů po našem setkání jsme si čile korespodovali. Třeba k těmto fotkám z jeho archivu (vybral jsem ty publikovatelné) mi Václav napsal: "Je tam všechno o čem jsem povídal, jenom na ty báby jsem zapoměl:)".

A to je na psaní knížek neuvěřitelně kouzelné: Dozvíte se spoustu věcí, které by vás nenapadly. A potkáte hromadu lidí, se kterými byste se nikdy nepotkali. Tak jako jsem já potkal fíru Václava. Až budete knížku Klíč k Morgenlandu číst, určitě si na něj vzpomenete. A ať vás ani nenapadne si říct, že jsou ty mikropříběhy z železnice nereálný. Protože jsou to jeho vlastní historky! Odžitý.

Tož tak. Jo a málem bych zapomněl: vlevo.

(fotky jsou samozřejmě z Václavova archivu)

© 2019 Morgenland
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky