Morgenland v lednu

Jako bych se vracel domů. Přes vyfoukané pláně, po křupající sněhové krustě, rozbředlými závěji, cestičkou sypanou rezavým jehličím, čvachtající travou, bažinami. Ledový vítr mě tlačí do zad a popohání, abych se nezastavoval, abyc si to snad nedej bože nerozmyslel. Mraky sklesaly z nebe až na zem a proplouvají všude kolem. Neexistuje žádná hranice mezi nebem a zemí. V chomáčích mlhy poblikává studeně bílá kontrolka a může to být stejně tak slunce jako měsíc.

Jako bych se vracel domů z dlouhé cesty. Unavený, ale plný štěstí. Všechno je prosté, zmenšené, ztišené. Vyrovnané. Pochopené. Ostrouhané až na kost. Někdo pro tuto chvíli vypnul ptáky, cvrčky, vlastně veškerý život. Není třeba s ničím hnout, věci jsou na svých místech.

Jako bych se vracel domů z dlouhé cesty a tak trošku čekal, že mě někdo bude vítat. Nemusím ani zavírat oči. Tak důvěrně znám ty postavy, co se mi vydávají v ústrety.

Přicházím k Morgenlandu.