Tak jsem dopsal knihu!

Tak jsem dopsal knihu. Stalo se to včera večer. Posledních pár řádek, co chyběly v deníku Anni Tieblerové jsem doklepal, celé si to přečetl a odeslal k posouzení panu nakladateli. Čekali byste možná euforii, jásot, nebo aspoň úlevu, ale řeknu vám, jsou to prapodivné pocity:

Pochybnosti. Co když se text nebude líbit? Co když je to jen banální love story? Proboha, snad to nebudou chtít nějak přepsat? Jestlipak jsem tam nenapáchal nějaké historické nesmysly? Doufám, že jsem propočítal všechna data?

Netrpělivost. Ať si to v nakladatelství hned přečtou! Kdy mi dají co vědět? Ať můžu oslovit nějakého ilustrátora, nebo ilustrátorku! Kdy by tak mohla knížka vyjet z tiskárny? Jak asi bude vonět?

Prázdno. Co teď? Co budu dělat další rána a večery? Kam zmizely všechny ty postavy, se kterými jsem dva a půl roku žil, sdílel jejich sny a bolesti? Některé jsem si zamiloval jako reálné lidi. K jiným jsem si vytvořil opravdový odpor. Při psaní dvou pasáží jsem si i trochu poplakal.

Ano, je to dva a půl roku. Před chvílí jsem to schválně hledal. První hmatatelný důkaz, jak to všechno začalo. A hle, je tu e-mail z  22. 4. 2019, 19:44. "Dobrý den. Prosím, poradíte mi, kde bych mohl sehnat nějaké podrobnější (co nejpodrobnější) informace o zaniklé osadě Morgenland a jejích obyvatelích? Děkuji..."

Samozřejmě, že si přeju, aby ta knížka vyšla, nechci se rouhat; ale kdyby náááhodou byla tak špatná, nevydatelná - i tak to stálo za to. Za ten dvaapůlrok jsem díky sběru materiálu zažil spoustu neuvěřitelných věcí:

Předně: Poznal jsem Adolfa Haubelta, posledního Morgenlanďana. Po pár e-mailech, (první mi pořád zní v uších: "Sehr geehrter Herr Suba, ich bin in Morgenland beboren und aufgewachsen...") jsme se setkali v Ingolstadtu a on mi, už těžce nemocný, stihl ještě převyprávět svůj životní příběh, včetně těch nejjemnějších detailů a pocitů z dětství. Dva měsíce po našem natáčení zemřel.

Potkal jsem se v Morávce s manželi Glatterovými. Jejich život byl neméně poutavý, vystačil by na celou samostatnou knihu, objasnil mi mnohé nejasnosti a knize dodal potřebné koření. To jejich vzájemná láska mi vnukla hlavní motiv.

Krystalickou lásku k místu samotnému mi zase jako nějakou ingredienci dodala paní Laskafeldová, tak krásně, s něhou, s pohnutím mluvit o Morgenlandu jsem neslyšel snad nikdy nikoho jiného. "Je to kouzelný místo," řekla mi do rozhlasového dokumentu, který jsem při tom stačil natočit a získal za něj vlastně tak nějak nevíc o proti plánu Česko-německou novinářskou cenu. Jsem na to pyšný.

Ač nešotouš, kvůli jedné z postav knihy jsem musel detailně nastudovat práci na parní lokomotivě - navíc na trati s největším převýšením v České republice. A hned z toho bylo další super setkání, celé jedno odpoledne mi v Bruntále na lavičce vyprávěl o starých dobrých časech mašinfíra Václav Blažek, který na páře do Morávky jezdil. Muselo to být tehdy úžasné, doufám, že aspoň trošička toho do knihy prosákla.

Kvůli tomuhle příběhu jsem po mnoha odkladech nakonec na podzim 2021 vyrazil i do Durynska - ano, až tam příběh z Morgenlandu vede. (Stálo mě to patnáct eur za nepřiměřenou rychlost:) Bernard Weese mi pomohl popsat střípky ze stavby Pradědu (víc prozrazovat nebudu).

Hodiny, nebo spíš dny strávené v digitálních archivech raději nepočítám. Stejně jako přelouskané knihy a kroniky o před/po i válečných letech nejen na Bruntálsku; o stromech, o počasí, o jesenických pověstech, zapomenutých tradicích a rituálech. 

Od té doby jsem byl v Morgenlandu nesčetněkrát, v nejrůznějších ročních obdobích, za dne i noci, při západech slunce, za svítání. Ano. Teprve brzy ráno tam pochopíte, proč to místo kdysi nazvali tak romanticky, ale naprosto pravdivě - Jitřní země.

Tak jsem dopsal knihu. Nejpoctivěji, jak jsem uměl. Nezbývá, než trpělivě čekat. Ale stálo to za to. Děkuji!