Jak vznikala kniha? Díl druhý: pamětníci

Nejsilnější okamžiky při práci na knize knihy jsou ty, které předcházejí samotnému psaní. To když pátráte, sníte, studujete, představujte si, hledáte, zkoumáte... Ale úplně nejvíc jsou ty chvíle, kdy vás někdo nechá vejít k sobě domů. Po nějaké době, když jste dostatečně empatičtí, trpěliví (a trochu neodbytní:) nahlédnete na okamžik i těch do nejniternějších vzpomínek. Někdo vás prostě nechá nahlédnout do své duše.

Vlastně bez těchto lidí, pamětníků, bych nedokázal Klíč k Morgenlandu dopsat. Nebo by knížka působila míň uvěřitelně. Aby byla literární postava aspoň trochu skutečná, je pro mne nutné nenápadně přikládat maličké, téměř nedůležité detaily. Které ale nikdy nevymyslíte. Nebo aspoň já na ně nemám dostatek fantazie. A navíc, postižen svou profesí, pořád se snažím držet co nejvíc faktů.

A tak jsem se jednoho dne bázlivě ocitl v chalupě manželů Glatterových. Byli neuvěřitelně vitální, s obrovským pamatovákem, zábavní, zvláštně šťastní. Sršela z nich  pohoda a láska. Tady si můžete poslechnout celý rozhovor s nimi:

Najednou jsem přímo před sebou viděl, jak se morgenlandské děti brodí závěji sněhu a jak rozmrzají u školních kamen, až usnou. Takových detailů bylo mnoho. Když jsem z domu Glatterových odcházel, věděl jsem, že budu přepisovat i to málo, co už mám napsané. Že hlavní hrdina bude železničář. Že to bude love story. Najednou se příběh vychýlil. I Glatterovi mi ale říkali, že tím, kdo ví nejvíc o Morgenlandu je Adolf Haubelt.

Jenže: Adolf Haubelt bydlel v Ingolstadtu a byl vážně nemocný. Ochotně, až pedantsky mi po mailu odpovídal na všechny otázky, posílal jakožto inženýr náčrtky a mapy, dokumenty... Jenže já potřeboval slyšet taky o pstruzích v studni, o vůni tatínkovy dílny, o psovi jménem Waldi, se kterým malý Adolf ležel pod jasanem, lelkoval a koukal do mraků...

A tak jsem ho nakonec přeci jen přemluvil a s tlumočnicí a kamarádkou Jorgou Hruškovou jsem do Ingolstadtu vyrazil. Byl to nesmírně silný den. Zejména pro to, že Adolf Haubelt vyprávěl o všem. O hřmění bojů za kopcem, o Rusech, kteří do Morgenlandu vtrhli a plnenili, o gardistech, kteří přišli po nich ukrást, co ještě zbylo, o vyhnání,... o tom, jak si s sebou do Německa vzal ze všech věcí jednu jedinou - svů míč. Adolf Haubelt mi vyprávěl taky o novém životě, který mu odsun přinesl. O naději. A bohužel taky o tom, že umírá. Bylo to silné a bylo to důležité. Myslím, že i pro něj.

Adolf Haubelt všechno popisoval, jako by to mělo být naposledy. A bylo. Zemřel dva měsíce po našem setkání. Někdy si říkám, že chybělo málo a nebylo by z toho nic. Že na mě pan Haubelt prostě čekal. Aby jeho příběh nezmizel.

Ano, knihu jsem nakonec věnoval památce Adolfa Haubelta - posledního Morgenlanďana. Ale patří i všem ostatním, se kterými jsem se mohl setkat a kteří vzpomínali na svůj život desítky let zpátky. Všem, kteří mě nechali na okamžik nahlédnout do své duše.

Ještě jednou děkuji!