Pověst o Barboře

Barbora nebo Barbara. Místo v Morgenlandu, kde stojí dvousetletý jasan. Aspoň tak mu říkali místní obyvatelé osady (psal jsem o něm tady). Důvodem takového pojmenování mohl být dnes už neexistující křížek věnovaný patronce horníků svaté Barboře. Někteří pamětníci ale uvádějí, že na rozcestníku u jasanu bylo napsáno "zur Barbara" tedy "k Barbaře". Barbara se prý jmenoval blízký kopec  (819 m.n.m.). A podle pověsti také hrad, který na jeho vrcholu stál.

Na místě, jemuž se kdysi říkalo Barbora, a dnes je pouhý vršek zarostlý lesem, stával kdysi pevný hrad. Pamatoval největší slávu kraje, kdy se všude kolem těžilo množství železné rudy a zlata. Nedaleká vesnice se mohla vždy těšit z jeho ochrany. Když za třicetileté války vtrhli do kraje Švédové, oblehli i hrad a začali jej dobývat. Ale hrad byl pevný a dobývání trvalo dlouho. Posádce začaly docházet potraviny a voda. Horníci z kraje se rozhodli hradu pomoci a začali kopat chodbu, kterou by mohli posádku a její obyvatele zásobovat. Ale hradní o tom nic nevěděli. Když zaslechli zvuk kopání, mysleli si, že cizí vojáci chtějí hrad podminovat. Proto dcera hradního pána vzala sama hořící louč a sestoupila do sklepů. Zapálila sudy se střelným prachem a vyhodila hrad do povětří. Dodnes se tu nachází jen rozeklané skály a za nocí se tu prý rozléhá pláč dcery hradního pána.

Dnes je kopec zaroslý lesem a křovinami. Nalézt lze i několik skalních útvarů. A když si člověk na chvilku sedne, zaposlouchá se, tak...

/pověst je ze Zpravodaje obce/